Bobík, rozený jihomoravan

Ahoooj, jsem Bobík a rád Vám povykládám jak jsem se dostal z vesničky na Jižní Moravě až sem do smečky v Čičik café na Severní Moravě.

To Vám bylo tak....pamatuju si, že jsem se narodil na takové zaprášené půdě, kolem bylo spousta věcí, které jsem neznal. Mamka často odcházela, aby přinesla něco k jídlu a pak zase honem pryč. Jak mi později vysvětlila, dělala to proto, aby na nás neupozornila a my se sourozenci byli v bezpečí.

Bráškové a sestřičky se brzy rozutekli a já zůstal na té veliké půdě sám. Často jsem na ně myslel, ale už jsem je nikdy neviděl. Mamka chodila za mnou míň a míň, až přestala chodit úplně. Naposledy, když jsem ji viděl, mi řekla, že už jsem velkej kocour a musím se o sebe starat sám. A tak jsem začal chodit na delší procházky po okolí a poznával svět mimo půdu.

Chodil jsem častěji a dál a občas jsem potkal drzé kocoury, kteří se chtěli bít. A tak jsem se rval a zalíbilo se mi to. Často jsem si pak musel olízat šrámy, ale to přece ke rvačkám patří. Myslel jsem si, že jsem nepřemožitelný, chodil jsem dál a dál, až jsem jednoho dne souboj prohrál. Šrámy byli hlubší a tak jsem se z posledních sil dobelhal k žebříku na moji půdu, ale nahoru už jsem vylézt nedokázal.

Najednou vrzly vrata, dovnitř vstoupila nějaká paní, nevěděl jsem kdo to je, ale ten hlas mi byl povědomý...... už vím, občas jsem její hlas zaslechnul přes rozbitá prkna půdy. Vzala mě, prohlédla a už jsme jeli někam pryč. Byl jsem rád, že mě tam našla. Jak jsem později zjistil, vzala mě k panu doktorovi. Probudil jsem se o pár hodin později, ošetřený, ale jakoby mi něco chybělo. Od té doby už jsem neměl chuť se vzdalovat od domu, doma to bylo fajn, moje zachránkyně za mnou chodila, dostal jsem dobroty a pohlazení. Někdy přišla sama, jindy zase s druhou paní, které říkala Verčo a Verča jí zase říkala mami a hrály si se mnou.

Jednoho slunečného dne se začali objevovat ve vratech cizí lidé, každý den někdo jiný. Nechápal jsem to. Potom se ve vratech objevila Verča a ještě s někým mě odnesli do auta. Po cestě mi povídali něco o tom, že dům, kde jsem do  teď žil na půdě se prodává a bude se bourat a já že tam nemůžu zůstat. Pomyslel jsem si, že přece dům ať si klidně vezmou, ale půdu mi můžou nechat.

Jeli jsme dlouho a já jim chtěl všechno říct, co jsem zažil a ať už mě pustí ven z té divné krabice, ale oni jeli dál. Když konečně zastavili, ukázali mi moje nové kočičí kamarády. Tolik koček jsem pohromadě ještě neviděl.

Přišli blíž a očichávali mě. Zanedlouho mi došlo, že tohle je můj nový domov se spoustou kamarádů na dovádění.

Mám se tu dobře, už se nemusím s nikým prát, i když, musím se přiznat, že moc rád proháním Miku a rád testuji trpělivost Kaie. Ti dva lidé, kteří si mě tenkrát odvezli jsou moji páníčci. A představte si, i ta paní, která mě tenkrát našla a zachránila, mě jezdí navštěvovat.

Všechno dopadlo přesně tak jak mělo.