Čertíkův příběh

Ahoj jsem Čertík a dnes Vám budu vyprávět o tom, jak jsem se dostal až do kavárny Čičik café.

Jako svoji jednu z prvních nejsilnějších vzpomínek si pamatuji den, kdy mě spolu se sestřičkou a bráškou odložili v takové ošklivé krabici s vysokými okraji v útulku. Nebylo mi jasné co přesně se děje, ale slyšel jsem jak se lidé o nás baví. Poznal jsem, že nevědí co s námi. Jak jsem později zjistil, někdo nás odnesl do psího útulku a tam nás prostě nechal, aniž by ho zajímalo jestli se o nás někdo postará.

Naštěstí nás do útulku přijali a začalo hledání domova. Netrvalo dlouho a chodili se na nás dívat různí lidé. Vždy si mě nebo brášku a sestru vzali do náruče a pak zase vrátili zpět do krabice. Já nechtěl, aby mě brali a zase vraceli zpět, tak jsem se držel vzadu, ať mám klid. Jenže pak jsem zjistil, že bráška a sestřička, kteří se pořád na někoho sápali už za chvíli jedou do svých domovů, a v tom mi to došlo, musím se taky předvést.

Toho dne přišel pán, koukal na nás a já věděl, že chci, aby si mě odvezl a už mě nikdy nenechával v té krabici. Rozběhl jsem se k němu a otíral se mu o nohavice u kalhot, aby věděl, že mě si má odnést. Povedlo se a jak mi později páníček vyprávěl, ten den se rozhodl, že si odnese kotě, které se k němu rozběhne první. Byl jsem rád, že konečně odjíždíme, nevěřím, že jsem si to konečně mohl říct....JEDU DOMŮ.

Byl jsem tak nadšený, běhal jsem po bytě tam a zpět. Všechno jsem hned prošmejdil, každý kout, poličku, za skříněmi, páníček si dokonce ze mě dělal srandu, že mu vymetu všechny pavučiny za nábytkem. Mně to bylo jedno, hlavně, že je tady dobře ať už s pavučinou na hlavě nebo bez.

Prvních několik týdnů jsem musel s páníčkem absolvovat spoustu vyšetření u pana doktora a pak doma dostával léky, to jsem neměl rád, ale bolelo mě bříško a po lécích mi bylo lépe. Tehdy jsme k sobě s páníčkem přilnuli a od té doby na něj nedám dopustit.

Moje nejmilejší období dne nastalo vždy pozdě v noci, když páníček přišel domů a šel do postele. To jsem hned utíkal a lehl si k němu. Ty měkoučké peřiny, pěkně vedle páníčka a šlo se spát, cítil jsem se v bezpečí. Ráno jsem koukal co dělá páníček a hned to napodoboval. Tákže teď je čas na snídani, teď na záchůdek, teď se musím umýt...jasně myslím, že to chápu. Když páníček odešel do práce zkoušel jsem ho volat, když to nepomohlo tak jsem to zkusil hlasitěji, ale nevracel se. Časem mi došlo, že ho takhle nepřivolám a našel si jinou zábavu než se páníček vrátí. Aspoň jsem ho vždycky vyhlížel z okna.

Myslel jsem, že naši pohodu, nemůže nic narušit, ale to jsem se fakt spletl.

Jednoho dne se u nás objevila nějaká paní, návštěvy k nám občas chodili, ale tahle tu zůstala nějak dlouho a nevypadalo, že by chtěla odejít. Ta paní mě chtěla hladit a hrát si se mnou, ale přece nemůžu přijmout někoho nového tak snadno, dělal jsem, že mě to nezajímá. Pohladit jsem se nechal, ale nic víc. Jsem přece pan kocour a ne nějaká hračka na půjčení. Ta paní stále chodila k nám domů a nějakou záhadou se doma začaly objevovat divné věci, které jsem nikdy předtím neviděl, divně voněly a vůbec takové změny se mi nelíbily. Rozhodl jsem se s tím vypořádat po svém. Jednou když ta paní odešla, pomalu jsem se připlížil k jejím věcem a všechny počůral. Tak, pomyslel jsem si, teď to určitě vzdá. Představte si nevzdala a přivezla ještě víc věcí a oblečení začala přede mnou schovávat.

Z našeho klučičího doupěte se stalo, ani nevím jak to vlastně nazvat, nějaké více rušné doupě. Vydržel jsem to fakt dlouho, asi dva měsíce jsem ji ignoroval. A pak ani vlastně nevím proč, mě přestalo bavit tvářit se jak nespolečenský kocour a vzal ji na milost. Uznávám, hlazení nebylo špatné, jiné než od páníčka, ale dobré. Dokonce mě nechala spát s ní v posteli.

Tak jo, může zůstat. Budu tedy mít páníčka a paničku.

Já už jsem takový, než začnu věřit někomu novému, dám si na čas, ale pak je to důvěra v dobrém i ve zlém.

Ale jak už to tak bývá, život je neustálá změna. Jednoho dne přišla panička z práce, ale nesla nějakou divnou krabici a v ní, no nevěřil jsem vlastním očím, kočka. Další ženská, no to už je moc. Definitivní konec klučičího doupěte, pomyslel jsem si.

Z krabice opatrně vylezla malinkatá tříbarevná kočička. Když jsem ji uviděl, uvědomil jsem si, že nemůže být zlá, bála se víc jak já. Ukázal jsem jí jak to tady u nás chodí a musím říct, oblíbil si ji. Jmenuje se Sindy a stala se z nás skvělá dvojka.

Pak k nám přibylo ještě pár kočiček, ale to už jsme se přestěhovali do většího, do kavárny, kde jsme měli nachystány prolézačky, škrabadla a hračky.

Teď už jsem velký, rozumný kocour a vzal jsem si na starost dohlížení na kočičí mrňata v kavárně. Někdo je přece musí hlídat. Na hry už jsem velký, mám rád svůj klid a místa s dobrým výhledem.

Jednho dne jsem si řekl dost. Vychovávání mrňat už by stačilo, už chci klid a teď zbývalo jen přijít na to jak o tom přesvědčit páníčky.

Den za dnem jsem realizoval plán, začal jsem hodně často chodit za záchod a čekal, až si toho panička všimne, zabralo to. Vzali mě k panu doktorovi a ten mi předepsal klid a teplo, jinými slovy domů ať jsem pořád na očích.

Páníčci mě přinesli domů a aby poznali, že už tam chci zůstat dávám jim to všelijak najevo. Vždycky je vítám, spím s nimy v posteli, mazlím se, neujídám jejich jídlo pokud mi nenabídnou a nikdy nechodím na kuchyňskou linku, to je zakázané. Jak že se to chovají vzorné kočičky? Jo a ještě nikdy neškrábu gauč. A vychází mi to, nechali mě doma, jsem nejšťastnější kocour na světě.

Ale pssst ať mě neprokouknou.