Megi cestovatelka

Ahoj jmenuji se Megi a povím Vám příběh o tom, jak jsem se dostala do kočičí kavárny Čičik café.

Je to už nějakou dobu, co jsem se ocitla tady v kavárně, ale rozhodně jsem toho zažila spoustu, čtěte dál.

Byl krásný den, užívala jsem si mazlení s mojí maminkou, sestřičkami a bratříčky. Jak šel čas, začalo mě zajímat co je dál v tom velkém světě a tak jsem šplhala kam se dalo, všechno jsem musela prozkoumat. A pak nastal den, kdy se vše změnilo, ale zatím jsem nevěděla co mě čeká. Přišli si pro mě pán a paní, usmívali se na mě a hladili si mě, líbilo se mi to a pak si mě vzali domů. To bylo krásné, najednou jsem měla tolik věcí ke zkoumání a shazování. Užívala jsem si života se svými páníčky, měla jsem se u nich krásně, spousta hraček a mazlení.

Jenže jak už to tak bývá, nic není stejné dlouho. Jednoho dne páníčci přinesli takovou krabici s dvířky, odkud se nedá utéct, to se mi nelíbilo a taky jsem nevěděla kam mě to vezou. Najednou vidím, že mi otevírají dvířka, jdu se podívat kde to jsem. Je tu spousta nových věcí, lidí, pachů, páníčci mě pohladili a už se mi vzdalovali. Nechápala jsem co se děje, něco jsem snad provedla? Starala se o mě milá paní, ale stýskalo se mi po páníčcích. Za pár dní jsem uslyšela povědomé hlasy, no ano, moji páníčci jsou tady, hurá jede se domů. A taky že jelo. Měla jsem obrovskou radost a říkala jsem si, že to snad už znovu nebudu muset zažít, mám ráda svůj domov.

Jenže za nějaký čas se opět objevila ta ošklivá krabice s dvířky, jenže tentokrát jsem si řekla, že se nedám tak snadno. Schovala jsem se za gauč, ha, teď tady zůstanu. Jenže páníček odsunul gauč, chytil mě a už jsme jeli. Hned jakmile otevřeli dvířka, utíkala jsem se schovat. Chtěla jsem ať pochopí, že tohle nechci. Panička natáhla ruku, aby mě pohladila a pak zase odešli. Ta hlídací paní se mě snažila nalákat na jídlo, na hračky, ale nic mě nezajímalo, řekla jsem, si že budu trucovat.

Takhle to proběhlo ještě několikrát, cítila jsem, že i páníčky to trápí, chtěla jsem jim říct, že přece nemusí odjíždět. Tehdy jsem nechápala, že musí, že je to jejich práce a že takový život pro mě neplánovali.

Pak přišel den, něčím jiný, páníčci byli smutní a pak přišel cizí pán s tou známou krabicí, sedl si na zem a jen tam tak seděl, dával mi čas ať přijdu sama, nechtělo se mi vůbec přiblížit. Pak mě vzali a zavřeli zase do té krabice. Odjížděla jsem s tím pánem, těžko říct kam. Jeli jsme déle, než jsem byla zvyklá a tak nějak jsem tušila, že nejedeme k té paní co vždycky.

Až se konečně auto zastavilo, dvířka se otevřeli a já se ocitla v úplně novém světě, nové věci, nové pachy a dokonce se zpoza rohu objevili kočky. Jedna, druhá, třetí, ani jsem nestačila počítat, ale neměla jsem chuť na seznamování. Přišla se podívat i nějaká paní. Kočky mě očichali a pak šli dál, pochopili, že potřebuji čas. Uviděla jsem skulinu a tak jsem se rozběhla a schovala. Chtěla jsem se prostě schovat před světem. Uplynula nějaká doba a zvědavost a přiznám se, že i hlad mě přiměl vylézt, ale jen když nikdo z lidí nebyl kolem. Hmm jídlo bylo dobré, ty cizí kočky na mě nevěřícně koukali, jakoby snad ještě neviděli takovou krasavici. A já se začala pomalu rozkoukávat.

Každý den, jsem se odvážila o něco víc, a o něco dál. Pochopila jsem, že tady asi nějakou dobu zůstanu, noví páníčci mě chodili hladit a kontrolovat, no nejsou zas tak špatní, pomyslela jsem si.

Uplynula delší doba a já si občas vzpomenu na své páníčky, jak se asi mají.

Naučila jsem se jak to tady v kavárně chodí, s kým si hrát s kým se mazlit a někdy přijdu i pozdravit návštěvníky, jinak se jim hlavně ukazuju, jsem přece krasavice a to jistě každý ocení. Jsem vděčná, že už se nemusím stěhovat, tu krabici už jsem nezahlédla dlouho a dokonce i pan doktor jezdí na kontroly za námi do kavárny, abych nikam nemusela. Asi mě mají fakt rádi.

Vždy večer na mě přijde mazlivá nálada a to usnu jednomu z páníčků na klíně, občas snad mohu být prostě kočkou, však ráno budu zase zpátky dámou.

Přijďte za mnou a uvidíte jakou mám zrovna náladu, třeba trefíte zrovna mazlící :)